Po letech snění o Skotsku se mi konečně naskytla příležitost se do této úžasné země podívat. Na přelomu ledna a února jsme tak s Jiřím Stránským a partou skvělých lidí vyrazili za dobrodružstvím. A že to opravdu dobrodružství bylo! Nejtvrdší zima za poslední léta, krajina pod vrstvou sněhu, silný vítr a neustále se měnící počasí dají člověku zabrat. Stojí to ale za to, protože okamžiky kdy mraky pronikne trocha slunce a v do té doby šedivé krajině se objeví barvy jsou úchvatné. Skotsko má neuvěřitelnou atmosféru a věřím, že ji z těch pár fotek zde také ucítíte a budete si ji moci vychutnat z tepla domova.

Galerie fotografií ze Skotska

Do Skotska jsme opět jeli dodávkou, obložení vybavením, jídlem a všemožným haraburdím. Protože cesta je dlouhá, rozhodli jsme se udělat pár fotografických zastávek cestou. První z nich byla na jižním pobřeží Anglie, kde jsme se šli rozfotit ke krásně symetrickému hradu Lulworth, od kterého jsme pokračovali ke značně nesymetrickému pobřeží. Už focení hradu mi nabídlo malou ukázku toho, co mě po dobu akce čeká – po vyfocení dvou fotek se na displeji objevila neznámá chyba a foťák přestal reagovat. Klasický IT postup “vypnout a zapnout” nepomohl, další krok IT procesu “vyjmout baterii, počkat, vložit baterii” také ne. Pomohl až krok poslední – “sundat objektiv, přidělat objektiv”. Po krátké pauze na rozdýchání prvního mini-infarktu se šlo zase fotit.

Od hradu jsme se přesunuli na pobřeží, do zátoky Worbarrow, kde jsme si zafotili kameny na pobřeží s rozbíjejícími se vlnami. Počasí ale nevypadalo nijak slibně, obloha byla zatažená, celkem silně foukalo, byla zima, ani psa by nevyhnal. Rozhodli jsme se ale počkat do západu slunce a doufali, že se počasí umoudří. Ukázalo se, že to byl celkem dobrý nápad, protože při západu se mraky rozestoupily a celou krajinu zalilo zlaté světlo, které dalo vzniknout skvělým záběrům. Zabalili jsme se, a šli přenocovat podél bezejmenné silničky.

Po probuzení byl čas na hlavní lákadlo této zastávky – známé Durdle door. Po kratičké procházce se otevřel pohled na úžasnou zátoku z jedné strany ohraničenou vysokými křídovými útesy a skrývající na svém konci nádherný přírodní oblouk Durdle door. I když focení tu pro silný vítr a vysoké vlny nebylo nic jednoduchého, krása scény před námi nás vyhnala ze závětří a vstříc živlům. Od vln létaly kapičky, oblázky pod stativem klouzaly, nestíhal jsem otírat objektiv mezi snímky, ale stálo to za to. Zážitek nezapomenutelný.

Teď už nás čekal přejezd dál na sever, do oblasti trefně nazvané ‘Lake District’. Tady už jsme si konečně začali užívat naplno typického anglického počasí. Lezavá zima a trvalé mrholení byly sice extrémně otravné, ale dávaly celé krajině úžasnou atmosféru. Po krátké svačince u jezera Blea Tarn jsme tedy vzali stativy do jedné ruky, utěrku na optiku do druhé a šli se pokusit tu ponurou krajinu důstojně vyfotit. Po pár akrobatických eskapádách v peřejích řeky vytékající z jezera bylo důstojnosti učiněno zadost a začalo se naplno fotit. Lehce navlhlí jsme potom navečer uléhali do stanů s pocitem dobře odvedené práce. Druhý den jsme v této oblasti udělali ještě několik zastávek u motivů, které se nám líbily. Počasí bylo pořád celkem vlhké, obloha zatažená a barev se moc neukazovalo, ale i tak jsme si odsud odváželi zajímavé snímky.

Po odjezdu z Lake District jsme se už konečně dostali do Skotska, které nás přivítalo vcelku netradičně. Bylo totiž celé bílé. Normálně se tu sníh nedrží příliš dlouho, protože zemi ohřívá golfský proud, a tak je sněhová pokrývka většinou do dvou tří dnů pryč, ale to bychom nebyli my, abychom si nevybrali na návštěvu Skotska nejchladnější zimu za poslední 2 desetiletí. Sníh vydržel celou dobu, kdy jsme ve Skotsku byli. Hrad Kilchurn za sněhovo-dešťové bouře byl ještě celkem v pořádku, ale když jsme přejeli k Rannoch Mooru, věděli jsme, že je něco špatně. Toto jindy velmi fotogenické rašeliniště bylo kompletně schované pod vrstvou sněhu a ledu. Podobná zjištění nás poté provázela na každé zastávce. Někdy to bylo k vzteku, ale ve většině případů jsme za tyto podmínky byli rádi – dávaly vzniknout fotografiím, které jen tak někdo nemá.

Pokračovali jsme dále na sever, směrem ke známému ostrovu Skye, kde jsme chtěli strávit většinu naší cesty. Udělali jsme ještě několik zastávek, některé byli úspěšné, jiné už méně, a pomalu se dostali až na ostrov Skye, kde jsme se rovnou po probdělé noci na větrné pláni vrhli na focení Elgolského pobřeží. To je známé svým silným příbojem a parádními kameny, mezi které se vlny roztékají. Ráno to vypadalo na další průšvih s počasím – vzdálené hory byly schované v pořádné vrstvě mraků, ale tento problém se naštěstí rychle vyřešil, když se mračno rozhodlo nám trochu ráno okořenit a vydalo se přímo proti nám. Během pár minut jsme už jen hledali místo někde pod převisem nebo velkým kamenem, abychom nebyli úplně promáčení deštěm, který se spustil. Když jsme ale po pár minutách vykoukli, čekalo na nás skvělé překvapení – nad horami zůstalo jen pár mraků, které se začínaly nádherně barvit vycházejícím sluncem. Zbývalo už jen najít kompozici a užít si tu show.

Čekala nás spousta dalších úžasných míst, kde jsme vždy narazili na unikátní podmínky, ať už to bylo úchvatné ráno u Sligachanu, nebo několik zastávek v zasněžené krajině. Další velkou zastávkou po přenocování a zkulturnění se v hotelu v Portree byl známý Old Man of Storr. Tato jehlovitá skála je úžasnou dominantou v krásné krajině, a lákala nás jako máloco jiného. To jsme ale ještě nevěděli co nás čeká. Na vyhlídku nad Old Manem vede kratší, asi 3km dlouhá cesta vedoucí od pobřeží až do malého sedla nad Old manem. Jindy bývá celkem jednoduché se do sedla dostat, pro nás to ovšem bylo trochu jinak. Jindy jasně viditelná stezka byla schovaná pod vrstvou zmrzlého sněhu a extrémně silný protivítr nám do obličeje házel kusy ledu. V poryvech byl problém proti větru vzpřímeně jít, a tak jsme v některých úsecích vypadali spíš jako parta píďalek, když jsme se po čtyřech snažili doplazit k dalšímu kameni, kde by se dalo na chvíli schovat. Nehlídané brašny plné fotovýbavy podnikaly náhlé výlety nesené větrem, no prostě zážitek na celý život. Když jsme se konečně vydrápali do sedla, zjistili jsme, že se z něj nedá fotit jinak, než schovaní na úzké římse ve svahu pod ním, kde nebyl vítr tak silný a nevytrhával stativ z rukou. Po nafocení počátku západu slunce jsme se rychle vydali zase zpět k autu, kam jsme naprosto promočení došli vážně rádi 🙂

Přesunuli jsme se k dalšímu velmi známému místu – Quiraingu. Cesta nahoru byla silně ledovatá, ale terénní dodávka Ford Transit s pohonem předních kol překonala i tuto překážku a my tak stíhali krásný východ slunce focený z plošinky s úžasným výhledem do sluncem zalité krajiny. Pro mě už se ovšem začínalo vše kazit, protože pekelný výstup na se podepsal na mém zdraví, kdy se mi vrátila chřipka, ze které jsem se těsně před odjezdem vypořádal. Po zbytek naší cesty jsem si tak užíval teploty přes 38°, bolesti kloubů a podobné kratochvíle, kvůli kterým jsme musel vynechat některá další místa, nebo fotit jen s omezeným výhledem. Jelo se ale dál a my se přesunuli k Neist Pointu – nejzápadnějšímu místu ostrova Skye, kde jsme si znovu ověřili nevyzpytatelnost zdejšího počasí. Následující fotky jsou pořízeny mobilem v rozmezí necelé půl hodiny při focení západu slunce. A v tomhle si má člověk plánovat cestu…

Dál už jsme jeli zpět směrem na jih. Zastávku a Fairy Pools jsem musel vynechat, protože zimnice bylo zrovna dost silná, ale ostatní přinesli krásné snímky. Zase o důvod víc se sem vrátit. Od Fairy Pools jsme pokračovali dál, zastavili se znovu u Donan Castle, tentokrát si ho vyfotit z jiné perspektivy. Dostali jsme se až kus na jih od ostrova Skye, opět do blízkosti Rannoch moor. Zůstali jsme stanovat u Buchaille Etive Moru, kde jsme fotili podél zamrzlé řeky krásný západ slunce. Místy jsme se málem koupali, když jsme hledali pod ledem kameny, ze kterých by se daly fotit ideální kompozice, ale stálo to za to – z této oblasti jsme si přivezli unikátní záběry.

Při focení v Glen Etive potom přišla poslední rána, kdy se mi z uvolněného kamene svezl foťák se stativem a filtry přímo do peřejí na Etive River, popovezl se v proudu nějakých 100 metrů a zůstal zaklesnutý pod vodou o kámen. Bylo obrovské štěstí, že Jarda Kratochvíl měl s sebou náhradní tělo, na které jsem mohl zbytek akce dofotit, protože můj foťák byl nepoužitelný… Ono když voda šplouchá mezi zadním displejem a jeho krycím sklíčkem, v hledáčku, pod horním displejem a teče vlastně ze všech otvorů, nefotí se zrovna nejlíp. Naštěstí po vysušení po návratu do Česka vše kromě tlačítka spouště fungovalo na 100% … Myslím, že ten kámen padající ze srdce bylo slyšet až u Skotských hranic 🙂

Zkusili jsme ještě jednou zastavit na Rannoch Mooru, ale ani tentokrát se nezadařilo a odvezli jsme si jen fotky plné bílé nadílky, ve které byl problém vůbec rozpoznat nějaké tvary. Byl čas se pomalu vrátit domů. Cestou jsme se ještě zastavili na východním pobřeží Anglie u majáku St.Abbs a zříceniny hradu Dunstanburgh, kde jsme byli svědky krásného východu slunce. Odtud už to bylo jen sledování ubíhající krajiny za okny, a návrat zpět do ČR.

Skotsko je úchvatná země. Nabízí naprosto unikátní pohledy na krajinu českému oku neznámou. I když počasí dokáže zamíchat i těmi nejlepšími plány, budete si užívat každý moment. Zážitky, které si člověk ze Skotska odváží jsou skvělé a málokterá jiná země nabídne tak silné prožití její atmosféry.

Fotografie z celé akce najdete v Galerii Skotsko – Užijte si fotky a budu rád za jakýkoliv komentář.